Upozornění:

podoba kázání se přesně neshoduje s mluveným projevem. Samotný text je vytržen z kontextu celých bohoslužeb, je tedy torzem, nemůže proto sloužit jako náhrada za bohoslužby.

První čtení

Soběhrdy,

10.9. 2006

14. neděle po Trojici

Petr Turecký

Izajáš 50:5-9a

Druhé čtení

Mk 8,27-35

Kázání

V dnešním evangelijním textu jsme si opět připomněli jednu z Ježíšových „tvrdých řečí“. Nyní namířenou proti učedníku Petrovi. Petr nejprve vyznal, že Ježíš je pro něj mesiáš, bylo to vyznání hluboké, ze srdce, upřímné.

Jak všichni tušíme, opravdovost by ale se ale měla shodovat s jednáním. A tady je trochu zádrhel. Petr vyznává, že Ježíš je mesiáš a vzápětí ho poučuje, co má mesiáš dělat.

Můžeme si říci: to je jasné, Petr tomu nerozuměl, to my přece víme, že se Mesiáši nemá říkat, co má dělat! Nebo jinak: To je jasné, on přece stál před samotným Ježíšem.

Kdybychom my stáli před samotným Ježíšem Kristem, to bychom jednali jinak.

Nevím, možná nás napadají všelijaké věci.

Je ale taky možné, že ta scéna je v evangeliu napsaná kvůli nám. Že příběh člověka Petra je napsán kvůli nám, lidem, kteří zápasíme s vírou. Byla napsána kvůli lidem, kteří zápasili s vírou už před dvěma tisíci lety, kteří zápasili s bojem o vlastní dokonalost, s bojem o uznání za svou víru atd.

Petr vyznal, že Ježíš je mesiáš, jinými slovy by to také mělo znamenat – že je jeho Pán. Ta scéna vypadá skoro jako nějaká politická diskuse. Co si myslíte, vyhrají modří nebo zelení, za koho kdo považuje?

V politických debatách se řekne ledasco a málo co se bere vážně. Možná, když o tom přemýšlíme hlouběji, kolik vlastně slov, která řekneme, bereme skutečně vážně? Za kolika myšlenkami, které řekneme, si doopravdy stojíme? Obávám se, že ve skutečnosti by bilance naší opravdovosti byla mizerná.

Možná blízko tomuto pochopení lidské neschopnosti vyslovovat pravdu je i SZ doporučení – nepřísahat. Když totiž člověk přísahá, bere do vlastních rukou všechny okolnosti, které se přísahy týkají. A ve SZ je proti tomuto pokušení postavena zábrana. Člověk totiž není schopen přísahy dostát. Víra, že přísahu můžeme snadno naplnit hraničí totiž z hraním si na Boha. SZ Izrael věřil, že jedině Bůh dostojí své smlouvě, že jedině on může plně za něco ručit, protože má nade vším moc, prostě proto, že je toho schopen. Naplnit přísahu je schopen ten, který zná všechny okolnosti. A nám lidem, vždycky něco uteče pod rukama.

To dnešní Petrovo vyznání je skoro jako taková přísaha. Než člověk vysloví takové vyznání, měl si dobře spočítat, co to znamená. Slovo má obrovskou moc. To také často v Bibli nacházíme, se slovem by si člověk neměl hrát. Přesto všichni víme, jak moc si se slovy hrajeme a jak slova dokážou ubližovat druhým lidem.

Slova vychází z člověka – na to jsme narazili minule, slova, která vypouštíme z úst přímo souvisí s naším srdcem.

To Petrovo vyznání je jako přísaha. Když řekne někdo z politiků, že mu jde o druhé lidi, že mu nejde o nic jiného, než o dobro ostatních ztotožňovat se skutečnými pocity toho kterého politika.

Přemýšlíme ale zatím o jiných lidech. O Petrovi, o politicích, v mysli máme možná jiné lidi z okolí, kteří podle nás také něco říkají a něco jiného dělají.

Myslím ale, že ten text byl psán právě kvůli nám. Není o těch druhých, je o nás samotných. Naprosto přesvědčivě popisuje jednání každého z nás. Proto je možná Petr tak velkolepou, tak tragickou postavou NZ. Člověk, který to myslí dobře, má ideály, ale který si musí znovu a znovu uvědomovat, jak je jeho víra slabá, jak selhává. Může jej potom někdo z nás odsoudit, pochichtávat se mu, že je tak slabý? Myslím, že ani NZ nepopisuje Petra s úmyslem ukazovat na něj prstem a smát se mu.

Právě naopak, Petr byl v ohnisku dění, mnoho toho udělal, věřil si. Kdybychom tak dokázali mít Petrovu odvahu, kdybychom dokázali vydržet to nadšení, tu blízkost u J! Věřil si. Možná si až příliš věřil. Když tolik udělal, obětoval, procházel s Ježíšem proměnou – od rybáře, k hlasateli evnagelia, k zvěstovateli J mesiášství.

On toho tolik udělal a přesto jeho osobnost stále nebyla hotová. Možná bychom sami chtěli, aby se naším vyznáním smazala historie naší osobnosti a rázem abychom se stali jinými lidmi, lepšími, svatějšími atd. Možná bychom chtěli, aby nás naše víra učinila dokonalými. Možná bychom chtěli od ostatních uznání, za to, že náš život má, měl – smysl. A možná bychom to hlavně chtěli před sebou samými.

Abychom zažili uspokojení, že to, co jsme v životě udělali mělo smysl. Stále toužíme cosi takto zachovávat, ochraňovat, zahlazovat.

Ta touha po klidu, po uznání, po spočinutí, to je nekonečná touha po spáse, (jinak také záchraně), vlastní duše.

Ta je přirozená, ale podle dnešní zvěsti vadná, nemocná, postižená, nakažená. Odvíjí se totiž od sebe sama. Tahleta obrovská zaměřenost na sebe nás okamžitě, když přemýšlíme o tom, jak by se člověk měl chovat, tak nás okamžitě tato zaměřenost odmršťuje pryč od nás ke druhým lidem, k pomluvám, k podrazům, k pocitu, že to ne já, to ti druzí.

Evangelista Mk se snaží tomuto posunu (od nás ven ke druhým) zabránit. Petr zastupuje naše slabosti. Jen co Petr vyznává, jen co se stane to, že vysloví nahlas něco tak intimního, tak hlubokého, dostane se do opravdové hlubiny poznání skutečného Ježíše, najednou následuje výprask. Zjištění, že tu hlubinu vyslovil právě jen tak jako mimochodem v jakési politické debatě, kdy se toho řekne hodně, ale každý si jede dál ve své touze po moci.

Petr si tu hlubinu chtěl přivlastnit, zakomponovat do svého smýšlení. Přivlastnil si ji, začal si o sobě myslet, že ví víc, než ostatní, že je lepší věřící, že může Ježíše nyní poučit o tom, jak se to má s jeho mesiášstvím, Kristovstvím.

J přikázal všem, aby o tom nemluvili, a začal je učit, co to znamená, být mesiáš.

musí mnoho trpět / a být nepřijat (i ve smyslu zkoušky) – zkoušky starších – Petr ho taky zkoušel?

od starších / a od kněží /a od zákoníků / a být zabit / a za tři dny vstát (z mrtvých)

Ale to bylo na Petra najednou moc. A najednou Petr viděl, že jeho nejhlubší vyznání, ta jeho nejhlubší představa - ... že vlastně je to úplně něco jiného. Shodná jsou snad jenom slova. „Ty jsi mesiáš, Kristus“.

J začal učedníky učit o svém utrpení, o svém zavržení. A najednou ten spravedlivý věřící Petr se musel skoro až urazit. Já se tu přede všemi vyznám, odhalím své nitro, a J to úplně převrátí! Ta moje, a věřím, že i naše nejhlubší víra je, že J vyžene Římany z naší země, že dosedne na trůn a ukáže všem, že my jsme ti spravedliví! Že jsme zvláštní národ před Hospodinem! Že naše církev je ta jediná pravá. A všichni potom uvěří v Hospodina a jeho pomazaného! A všichni uvidí, že my jsme měli pravdu!

A Petr se možná „spravedlivě“ rozhněval, vzal J stranou, dosl: přijal ho k sobě (kral. mají dokonce: chytiv jej), strhnul ho a začal Ježíšovi přikazovat, napomínat ho, plísnil ho. Ani jej nechtěl poučovat, doslova mu nadával. Tak to stojí v originále.

Nejenže odhalil to, že jeho vyznání se vůbec neshoduje se skutečným posláním Ježíše, dokonce se najednou nad onoho mesiáše začal stavět, dokonce se skutečnému mesiáši stal také pokušitelem, jako onehdy had na poušti. Cesta lidské touhy po moci, cesta lidské touhy mít stále víc, se tu najednou zase otevírala - skrze Petra. Petr otevřel průchod tomu lidskému.

A stal se Ježíšovi Pokušitelem. A vedle J se Petrovy úmysly odhalily se ve své nahotě. J ale Petra neoznačil za Satana proto, aby ho pokořil, znemožnil před ostatními, ale aby ho vyvedl z omylu, aby ho přivedl k sobě. Petrova chyba byla příležitostí pro něj i pro nás, abychom se poučili. Toužíme po naplnění, toužíme po zachránění, po uzdravení duše. Chyba je v tom, že podle vlastních představ.

J toto pojetí bourá a nabízí cestu opačnou. Cestu pokory před Bohem, před evangeliem. Cestu odevzdání i přes naši křečovitou snahu odmítat toto odevzdání. Uzdravení spočívá v Boží záchraně, ale také v naší odvaze tuto záchranu, tento Ježíšův plán přijmout a vzdát se vlastních nápadů, jak tuto záchranu provést. To je náplň na dlouho, i Petr postupně rostl ve své víře, ve svém pochopení svého mistra. Ani Ježíš se dál na Petra nezlobí (dokonce ho vybere jako jednoho ze tří nejbližších učedníků na vysokou horu), ani Petr není uražený. Má J rád a jde za ním a chybuje na té cestě. Ale nese ho upřímná touha být svému mistru nablízku.

Chtěl bych tu ocitovat ještě větu z jedné studie o Petrovi – o dalším jeho selhání, když třikrát zapřel J: Petrova odvaha není odvahou nezdolného hrdiny, nýbrž je to odvaha plačícího svědomí přijmout vlastní nedostatečnost. A kdo toto poznal, ten poznal Krista. (Michal Grus, Petrova víra, Křesťanská revue, 2005, str. 251nn).

A tak z nového úhlu můžeme pochopit větu z prvního listu Janova:

1 Janův 4:15 Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.

/ Pane, buď při nás, když propadneme pokušení / zaměňovat svoje vlastní představy za Tvoje slovo / když si budeme lhát sami před sebou,

Prosíme, ať je naše víra prostá, pokorná / Prosíme, ať máme odvahu, jako apoštol Petr přijímat nezdar, ať máme odvahu nenechat se od tebe odloučit, i kdybys nám ukazoval, to, co vidět nechceme / sesílej nám na pomoc sv. Ducha.

Amen.